Básně z dásněJaromír Plachý

Sotva děti fyzicky ovládnou základy mateřského jazyka a mozek jim pošeptá, že tento zavedený systém znaků dovede taky jančit jako klient ústavu doktora Chocholouška, neváhají prověřovat jeho bláznivé vlastnosti. Básnická prvotina oceňovaného výtvarníka se inspirovala péčí o potomka ve věku, kdy je víc než záhodno vědět, použil-li tapír toaletní papír nebo proč každá v sýru díra vykouslá je od upíra. Říkanky, škádlivky a šplechty Jaromíra Plachého většinou nectí profesorský rytmus pěstěné tradice českého nonsensu a z hájemství vzorového daktylu či anapestu vtančí na parket čirého dada, jelikož punkové křepčení je léta vlastní i autorovým kresbám. Jenom to umožňuje slovu a obrazu splynout třeba v hybridní „klobrouk“. Popřípadě před očima internetové generace Z rozklenout nové obzory smysluplného nesmyslu: „Židle, vidle, mlok / znají se už rok. / Potkali se na netu v tabletu, / což byl pěkný šok.“