Komise pro dětskou knihu SČKN a Česká sekce IBBY vytvořily projekt, v němž každoročně doporučují nové české knihy pro děti a mládež. Katalog slouží pro orientaci knihkupcům, knihovnám, školám, ale také rodičům a širší veřejnosti. Ve většině evropských zemí takový katalog vychází a všem, kdo s knihami a dětmi pracují, výrazně pomáhá.

Úvodem k ročníku 2017/2018

Oslavy stého výročí obnovení naší státnosti vyvrcholily připomínkami události, která správu země uprostřed Evropy učinila „věcí veřejnou“. České literatuře pro děti a mládež to jen s nepatrnou mírou nepřesnosti přineslo totéž. Republika – sama ještě dítě – začala brát na potřeby nejmladší generace ohledy. Prozíraví, ale dnes už většinou pozapomenutí odborníci jako Václav František Suk, Štěpán Polášek, Otokar Pospíšil, Otakar Svoboda, František Šimek, Eduard Štorch, Adolf Wenig, František Flos, Leontina Mašínová, Milena Jesenská a další tenkrát chtěli, aby se tato část našeho písemnictví stala definitivně nezávislou na ustrnulém didakticismu. Nezamlouvalo se jim, že dosavadní tradice dětské hrdiny oblékala do šatů konfekčních velikostí pro dospělé a přisuzovala jim tím pocity leckdy cizorodé. A tak začali jednat. Založili Společnost literatury pro mládež a zvali nejmenší do veřejných knihoven, podporovali nové edice s důrazem na pestrost žánrů, vydávali časopis Úhor, ba co víc, vybudovali i rozsáhlou studijní knihovnu, aby reflexi nového oboru zaručili systematičnost a respekt. V nadšeném kvasu prvních let mladého státu totiž chápali péči o literární vkus nejmenších jako závazek – jako „věc národního zájmu“, jak se v Lidových novinách vyslovil kritik Arne Novák –, poněvadž si lehce spočítali, že se to v bilanci věcí veřejných bohatě vrátí.

Ano, zní to tak, že se asi usmíváte. Duch doby je teď jiný. I přesvědčený kosmopolita spoléhá v našem století spíš na úsilí jedince než na zásah shora – nyní bychom tehdejší vlastenecké motivace patrně nahradili pragmatickým poukazem na „nezastupitelnou funkci dětské četby“ nebo na „pojistku budoucí čtenářovy konkurenceschopnosti na trhu práce“. Nic to však nemění na tom, že prvorepublikoví aktivisté vykonali dobré dílo, na němž dosud stavíme. Například jen tím, že se jim podařilo provést něco zdánlivě tak prostého jako dostat úvahy o psaní pro děti do kulturních rubrik novin či do vysílání mladičkého rozhlasu, což – abychom si nalili čistého vína – není v českých médiích ani po tolika desetiletích samozřejmé. A bohužel nejen z toho důvodu, že ve věku mnoha verzí pravd a dílčích zájmů se celková představa o „budoucnosti“ značně různí.

V oněch gigabytech neutříděných informací bychom vám opět rádi nabídli určité vodítko. V pravidelném, letos už šestém výběru komentuje náš katalog vydaný péčí profesních organizací a spolků to nejlepší, co v uplynulých dvanácti měsících na poli prózy, poezie, naučné literatury a ilustrace
pro děti a mládež vyšlo. Zachycuje rovněž několik publikací připravených k výročí vzniku republiky, ačkoli vzhledem k naší obvyklé zářijové uzávěrce předpokládáme, že se jejich řady ještě rozrostou. Najdete v něm 52 titulů přemýšlivých i rozverných a s nimi idyly i nesnáze, jimiž si hrdinové školou
povinní procházejí v reálném světě i v tom fantazijním, místy též osvěžující schopnost čelit realitě dětství prvotřídním humorem – valnou měrou přenositelným do cizích kultur, které nám tenhle dar závidí. Ostatně je nač navazovat: vždyť v dalším přelomovém, byť krátkém období pražského jara
1968 autoři jako Jan Procházka nebo Ota Hofman s upřímným odhodláním otevřeli literatuře o dětech a pro děti témata způsobem, jemuž se dostalo potlesku daleko za humny střední Evropy.

Od té doby však uběhla další polovina století, stojíme na prahu třetí padesátky – a zdá se, že znovu i na pomyslném zlomu, jakkoli ho pod návalem všedních povinností nevnímáme. Máme se líp než kdy předtím, ale tloustneme z jiných příčin než vinou polehávání nad knihami. Podmínky jsou zase jiné: náhle uprostřed kontinentu zesílily tlaky zevnitř i zvenčí, plíživě mizí statut literatury coby prostředku odedávna přirozeně považovaného za základ kultivace jedince, a přece její žánry pro děti zjevně neskomírají kvantitativně ani kvalitativně. „Úhor“ kolem sebe zdaleka nevidíme – snad stále jen trošku malý český rybník, v němž letos s potěšením vítáme i slibný počet nových tváří. Nezbytný kvas tedy nechybí, stát je ochoten veřejnou věc zvanou čtenářství nejmenších k obecnému prospěchu grantově podporovat, takže zbývá přimět se k činu navzdory demotivujícímu blahobytu. Jenže konjunktura bývá přelétavá paní a bilance HDP nikdy nevypovídala o kráse výletů do říše slova. A na kom jiném v éře selfíčkové záleží, když ne na jednom každém z nás?

Při poskytování služeb nám pomáhají cookies. Používáním webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace